Jiri Wolker Balada o ocich topicovych Utichly tovarny,utichly ulice, usnuly hvezdy okolo mesice a z mesta celeho v pozdni ty hodiny nezavrel oci svych jenom dum jediny, oci svych ohnivych,co do tmy krici, ze za nimi uprostred stroju, pak, kotlu a zeleznych tyci delniku deset sve svaly zelezem propletlo, aby se ruce a oci jim zmenily ve svetlo. "Antonine, topici elektrarensky, do kotle priloz!" Antonin dnes jak pred lety dvaceti peti zeleznou lopatou otvira pec, plameny rude ztad syci a leti, ohniva vyhen a mladenec. Antonin rukama, jez nad ohen ztuhly, priklada plnou lopatou uhli, a ze jenom z cloveka svetlo se rodi, tak za uhlim vzdycky kus oci svych hodi a oci ty jasne a modre jak kvetiny v pramencich dratu nad mestem pluji, v kavarnach,v divadlech,nejradej nad stolem rodiny v radostna svetla se rozsvecuji. "Soudruzi, delnici elektrarensti, divnou zenu vam mam. Kdyz se ji do oci podivam, place a rika,ze clovek jsem proklety, ze oci mam jine,nez jsem mel pred lety. Kdyz pry sla se mnou k oltari, jako dva pecny velke a krasne byly, ted pry jak v talirku prazdnem mi na tvari po nich jen drobinky dve zbyly." Smeji se soudruzi,Antonin s nimi a uprostred noci s hvezdami elektrickymi na svoje zeny si vzpomenou na chvili, ktere tak casto si detinsky myslily, ze muz na svet prisel,aby jim patril. A Antonin zas jak pred lety dvaceti peti, Jen tezsi lopatou otvira pec. Tezko je zene vzdy porozumeti, ma jinou pravdu a pravdivou prec. Antonin oci kvet v uhelne kusy priklada,nevi snad o tom,spis musi, nebot muz vzdycky ocima sirokyma se rozjet chce nad zemi a mit ji mezi nima a jako slunce a mesic s obou stran paprsky lasky a urody vjizdet do jejich bran. V tu chvili Antonin,topic mozolnaty, poznal tech dvacet pet roku u pece,u lopaty, v nichz oci mu krajel plamenny nuz, a poznav,ze staci to muzi,by zemrel jak muz, zakricel nesmirne nad noci,nad svetem vsim: "Soudruzi, delnici elektrarensti, slepy jsem, - nevidim!" Sbehli se soudruzi, prestraseni celi, dvema nocemi domu jej odvadeli. Na prahu jedne noci zena s deckem stena, na prahu druhe noci nebesa otevrena. "Antonine, muzi muj jediny, proc tak se mi vracis v tyto hodiny? Proc jsi se miloval s tou holkou proklatou, s milenkou zeleznou, ohnem a lopatou? Proc muz tu na svete vzdycky dve lasky ma, proc jednu zabiji a na druhou umira?" Neslysi slepec, - do tmy se propada a tma jej objima a tma jej oprada, ranene srdce uz z hrudi mu odchazi hledat si ve svete jinaci obvazy, vsak nad cernou slepotou vesela lampa visi, to neni vesela lampa, - to jsou oci cisi, to oci jsou tvoje,jez celemu svetu se daly, by tak nejjasnej videly a nikdy neumiraly, to jsi ty,topici,vyrostly nad tela zmucenych strepy, ktery se na sebe divas,ac sam lezis slepy. Delnik je smrtelny, prace je ziva, Antonin umira, zarovka zpiva: Zeno ma, - zeno ma, neplac!